A pak nastal ten velký den… po dlouhých měsících čekání, po dlouhých měsících těšení se na to malé drobné štěstí, které vám úplně přetočí život naruby, je konečně tady. Porodní asistentka vešla do dveří, usmívala se a do náruče mi vložila malý spící uzlíček, který měl hlavičku posetou drobnými zlatavými vlásky.
„…tak tohle je Kristýnka…“ pronesla slavnostně dětská sestra a ještě jednou se usmála.
Nechala nás chvíli o samotě, abych si mohla v klidu vychutnat ty první okamžiky, na které žádná maminka nikdy nezapomene. Následuje rychlý kolotoč každodenních starostí, kdy téměř všechny maminky ztrácí pojem o čase. Hodně věcí je s miminkem poprvé a už se nikdy nebudou opakovat. První koupání, první pláč i první úsměv. A taky první vlásky. Jsou tak jemné a voňavé, jako nic na světě a pokud se s nimi nepomazlíte během několika prvních měsíců, pak už nejspíš nebudete mít příležitost.
Tyto první vlásky totiž během několika málo týdnů vypadají a nahradí je vlásky druhé, které mohou být úplně jiné barvy. Nevím, zda by podobnou věc udělaly i jiné maminky, ale já jsem si na památku, na tyto krásně okamžiky, ustřihla tenký pramínek Kristýnčiných prvních vlásků a schovala je do alba s jejími fotografiemi.
Překvapení?
Někdy ale mohou být vlásky novorozeného miminka velkým překvapením, jak jsem se o tom sama mohla přesvědčit přímo v porodnici. Na nemocničním pokoji se mnou tehdy bydlely ještě dvě ženy, z toho jedna chovala v náručí miminko s hustými černými vlásky, ta druhá zase nevěřícně hladila rezavé chmýří své dvoudenní Barunky.
„ Nikdo v naší rodině zrzavý není“, přemítala nahlas a snažila se zakrýt své překvapení.
„To přeci vůbec nevadí, tak hezké miminko jako máte Vy, by si přála každá z nás“, snažila jsem se ji rozveselit, protože mi její rozpaky připadaly legrační.
„ Kdysi jsem ve škole měla spolužačku a ta byla zrzavá – děti se jí posmívaly a ona z toho byla nešťastná…“ pokračovala ve svých úvahách a nejspíš se jí honilo hlavou, jak se budou děti chovat k její dceři, která bude nejspíš taky zrzavá. Vzpomínky na školní léta, kdy se posmívala s ostatními dětmi své spolužačce ji dohnaly až nad kolébkou svého vlastního potomka a ona až teď všeho nejspíš litovala.
Její obavy o osud a krásu svého dítka se ale ukázaly naprosto zbytečné. Po několika letech jsem ji i s dcerou potkala při procházce parkem. Ihned mě poznala a představila mi svoji čtyřletou holčičku, kterou jsem naposledy viděla v porodnici, kdy se její maminka strachovala o její budoucí štěstí.
Dnes byla z Barunky čtyřletá princezna a asi nejkrásnější dětské stvoření, které si dovedete představit. Neposedné zrzavé kadeře se jí vlnily kolem jemného, dětského obličeje a její velké, blankytně modré oči byly jako dvě studánky. Těžko bych si ji dokázala představit jinak, než-li jako rusovlásku…
Co napsat na závěr? Děti nám maminkám doslova a do písmene rostou před očima. Mění se každým dnem a jsou naším věrným obrazem. Někdy se nám to nemusí líbit, ale jsou právě takové, jak je svou výchovou a láskou formujeme. A u česání prvních dětských vlásků to všechno začíná….
Jitka Závodná