Narodila jsem se jednoho chladného únorového dne. Měla jsem novorozeneckou žloutenku, dlouhé černé vlásky a malou porodní váhu. Moje maminka nejdřív pochybovala, jestli jsem skutečně její dítě, protože jsem svým zjevem připomínala spíše dítko jižanských rodičů, než-li potomka dvou modrookých středoevropanů. Ale protože jsem se v nadcházejících dnech projevovala jako dítko velmi milé a hodné, usoudili oba moji rodiče, že jsem nejspíš podědila geny po nich a to se stalo jasným ukazatelem, že v porodnici nedošlo k záměně novorozenců. Z mých dlouhých černých vlásků mi sestry i maminka vyčesávaly kohouta a ten byl vlastně mým prvním modním účesem, který jsem si v pubertě ještě jednou zopakovala. Ale nepředbíhejme....
V dalších letech se toho s mými vlasy příliš nedělo. Původní černé vlásky vypadaly a moji hlavu zdobilo jen lehounké blond chmýří, se kterým se toho příliš nenadělá. Sice se mi občas podařilo vylít si na hlavu koprovku, či jiný pokrm, který mi nechutnal, ale tím veškeré úpravy končily. Zlom nastal v mém asi pátém roce života...
Jako oškubaná slepice
Jednou ráno se můj starší bratr probudil a zeptal se: „Ségra, chceš moje nové autíčko?“ Zbystřila jsem. Toto byla nanejvýš vyzývavá otázka, protože bratr moc dobře věděl, že se mi jeho autíčko líbí. Nejprve jsem myslela, že budu muset zase krýt nějakou jeho lumpárnu, ale omyl. Tentokrát se jednalo o mnohem větší dobrodružství. Podmínka obchodu přišla téměř okamžitě. „Když mě necháš, abych Ti ustřihl pramen vlasů, bude Tvoje.“ Obchod byl tedy domluven. Schovali jsem se na dvoře za kůlnu a ostatní kluci, coby vděčné obecenstvo, dílu zkázy přihlíželi. Tato zábava se jim samozřejmě zalíbila a já s nimi každý svůj pramínek vlasů vyměnila tu za autíčko, tam za prak, nebo za nějakou sladkost. Kluci stříhali jako o život a můj druhý účes života začínal pomalu nabírat na „dokonalosti“.
Domů jsem přišla jako oškubaná slepice, ale úplně nadšená tou spoustou věcí, kterou jsem si v tričku přinášela. Maminka nevěřila svým očím a rozplakala se nad kuchyňským dřezem. Ani neměla sílu dát mi na zadek. Tatínek na mě chvíli koukal a potom se na celé kolo rozesmál. Darovala jsem mu jedno z vyhandlovaných autíček a usadila se k němu na klín. Na hlavě mi zbyl jeden jediný delší pramínek, který jsem i s ním posléze vyměnila za sobotní návštěvu zoo. Po zbytek večera maminka zarovnávala zuby na mých vlasech v marné snaze zachránit alespoň něco a neustále vedla monolog na téma „jak jsi jen mohla....“
Depešačka
V následujících letech vlasy zase pomalu dorůstaly a já jsem si na nich, jako každá malá školačka zakládala. Maminka mi je každé ráno zaplétala do copů a byla spokojená, jak rychle mi vlasy rostou. Její idylické štěstí netrvalo dlouho. Bylo mi čtrnáct a já nastoupila na gymnázium. Celá naše třída byla zcela pohlcena modou hudební skupiny Depeche Mode a tím se změnil nejen můj šatník, ale také – ano, hádáte správně – i můj účes. Kamarádka ze školy mi strojkem vyholila půlku hlavy a tu druhou nabarvila na zeleno. Oba rodiče zuřili, leč zbytečně. Bohužel, barva i střih už se nedaly příliš změnit. Tou dobou byl můj bratr na vojně a když přijel domů na opušťák, byl šťastný, že se alespoň nikdo doma nepodivuje nad jeho armádním sestřihem. Ten byl sice hrozný, ale ne zase tolik, aby předčil ten můj. Jako správní holohlavci jsme spolu vyráželi na diskotéky a někdy v té době se mezi námi zrodilo silné sourozenecké pouto, které trvá dodnes. V následujících měsících jsem jen trpělivě čekala, až vlasy dorostou a mamince jsem slíbila, že jí o každém mém kadeřnickém záměru budu informovat. Snažila se mi maximálně vyjít vstříc a kupovala mi nejrůznější kadeřnické časopisy, aby mě alespoň trochu směřovala k obrazu svému.
Maturitní účes
Jednou v zimě jsme chtěli jít na ples a já jsem prohlásila, že musíme udělat něco s našimi vlasy. Co takhle zkusit trvalou? Maminka nás obě objednala do kadeřnictví. Její účes vypadal perfektně, protože za ta léta zkušeností už věděla co si může a nebo nemůže dovolit. Zato já.... Vlasy mi úplně zkrepatěly a dokonce i zkušená kadeřnice nevěděla co si počít. Zvolila nejspíš příliš silný roztok a trvalá se nepovedla. Celou cestu domů jsem šla s šátkem na hlavě a brečela jak želva. Doma jsem zabouchla v pokojíku a za nic na světě jsem nechtěla jít ven. A pořád jsem brečela.... „Neřvi, někoho jsem Ti přivedl...“ Za mými zády se ozval důvěrný hlas. Když jsem se otočila, stál za mnou bratr s jeho mladou přítelkyni, která byla čerstvě vyučená kadeřnice. Jmenovala se Lenka a byla to ta nejhezčí holka, kterou jsem kdy viděla. Sundala mi z hlavy šátek a odvedla mě do koupelny, kde mi vlasy umyla, a nakrémovala balzámem. Celé odpoledne se mi věnovala a vlasy mi myla, foukala a natáčela kulmou. Nakonec mě nalíčila a já se oblíkla do večerních šatů. Bála jsem se podívat do zrcadla, ale když jsem sebrala dost odvahy a podívala se.... nemohla jsem uvěřit svým očím. Vypadala jsem úžasně. Troufám si říci, že už nikdy niko se mnou neudělal takový zázrak jako ona. Celý večer na plese jsem střídala tanečníky jako o život a připadala si, jako opravdová princezna na bále...
První melír
Postupem času jsem začala být mnohem opatrnější na to, co se svými vlasy dělám a komu se s nimi svěřuji. Každá žena jistě ví, že najít toho správného kadeřníka není občas jednoduché a mám-li být upřímná, nejednou jsem si doma ve spěchu umývala vlasy, abych odstranila ty strašné tuny tužidla, které mi kadeřník naplácal na hlavu. V té době jsem již žila se svým budoucím manželem a já si dodnes vzpomínám, jak ohodnotil můj první blond melír. Nechala jsem si ho udělat jako jedna z prvních zákaznic salonu a výsledek tomu přesně odpovídal. Spíše než melír vypadal tento výtvor jako přechod pro chodce a můj muž to lakonicky ohodnotil slovy “... a to jsem Tě dnes chtěl vzít s sebou na fotbal...“ Tato je věta se stala naším rodinným klenotem, který s velkou oblibou užívají i naše děti.
Svatební účes
Nebyla bych spravedlivá, kdybych vynechala můj svatební účes a s ním spojenou úsměvnou historku. V té době jsem už měla dlouhé vlasy a rozhodla jsem se, že si nechám vyčesat svatební drdol, který byl tehdy ve velké modě. Přišla k nám domů mladá dívka, která se na tyto účesy specializovala a vlasy mi nejen silně nalakovala, ale hlavně je natupírovala tak, že jsem vypadala jako Albert Einstein v dobách jeho největší slávy. A právě v tu chvíli vešel do pokoje můj muž a... „V tomhle se chceš vdávat?!“ „No jasně!“ zazněla má odpověď s takovou jistotou, až můj drahý zkoprněl. „Ještě pořád můžu říct ne...“ odpověděl s úsměvem a šel si zapálit poslední cigaretu před obřadem. Statečně řekl ano, ale s obavami mi odhrnul z tváře závoj a děsil se, co na něj vykoukne. Zůstal na mě zírat, jako na zjevení. Mé vlasy byly vyčesány do krásného antického drdolu a nebylo pochyb, že jsem svým zjevem překvapila všechny svatebčany.„Vypadáš nádherně...“ zašeptal a teprve potom mě políbil...
Časem jsem si našla kadeřnici, která přesně odhadla styl vlasů, který mi nejlépe sedí a ten si již léta udržuji. Občas k ní ráda zajdu i na umytí a vyfoukání vlasů a nechám se rozmazlovat masáží hlavy. Věřte mi, že je to ta nejlepší odměna, kterou si my ženy můžeme dopřát :o)
Jitka Závodná